Zdroj: #skip

Historie tělesného cvičení III.

 

Od feudalismu s rytíři až po humanismus

Další etapou tělesné kultury se historické období feudalismu, kdy nastává celkový úpadek společnosti s vlivem křesťanství a datujeme jej do 11. století. Toto období bylo poznamenáno četnými nájezdy Turků, kteří obsazovali celý blízký východ. Jejich výbojnost dala podmět ke vzniku častých křížových výprav, kde hlavní cílem bylo osvobození božího hrobu v Jeruzalémě, což ve skutečnosti byl jen nepatrný cíl od obsazování bohatých oblastí blízkého východu.

Hlavní složkou křižáckých armád se stalo jezdectvo, které bylo vyzbrojeno kopími, meči a palcáty a tvořilo tak nedílnou součást těžkooděnců. V tomto období se začaly prohlubovat majetkové rozdíly a vznikají dva stavy – panský a rytířský spolu s nově vzniklým doprovodem tvořící pážaty a panoši. Pážata se učili především společenskému chování a panoši získávali onu fyzickou zdatnost a bojovou techniku. Rytíři pak samotní zdokonalovali nejen svoji fyzickou zdatnost pomocí sedmi rytířských ctností – jízda na koni, plávání, střelba z luku, zápas spojení se šermem, lov divoké zvěře, hra v šachy a veršování. Své dovednosti poté předváděli stejně jako antičtí atleti v zápase se soupeřem na různých rytířských turnajích.

S rozvojem turnajů rytířů se rozšířila i možnost výuky tělesné zdatnosti, neboť vznikala celá řada výcvikových středisek šermu a jízdy na koni. V této době se pomalu přechází od církevního ideálu k ideálu hrdiny, který se vyznačoval statečností, fyzickou silou, jezdeckým uměním a dalšími pohybovými přednostmi. Francie, později Německo dosáhlo v této době největšího rozmachu, kdy však úpadek rytířství bylo zaznamenáno až při širokém uplatnění střelného prachu, kdy se změnila technika boje. Na přelomu 14. a 15. století nastává ona změna v disciplínách turnajů, kdy se útočný ráz rytířského pojetí boje mění na předvádění techniky jízdy na koni s figurami.

Středověká Itálie, kde nedošlo k úplnému odklonu antických tradic, je i místem zrodu humanismu a renesance. Objevují se první větší rozdíly od zbytku Evropy. I přesto že se skandinávské země věnují bruslení na zamrzlých jezerech, Itálie začíná se slavnostmi gondoliérů – regata jako fyzicky náročnějšími kláními. Díky návratu k antickému systému výchovy mládeže se do škol začala prosazovat i tělesná výchova. Snad nejvýznamnější vychovatel tohoto období v Itálii byl Vittorino Ramboldini da Feltre, který probouzel zájem chovanců o studium, jejich ctižádostivost, odvahu a sílu. Hodně času pobýval se studenty v přírodě, cvičil je nejen duševně, ale i tělesně s výcvikem ve zbrani, v zápasu, v atletických disciplínách, v plavání, jízdě na koni i v míčových hrách. Ty se začaly ve městech rozvíjet pomocí kolektivní hry, které se věnovala šlechta spolu s tancem.

S rozvojem tělesné výchovy je neobyčejně spojeno i rozvoj lékařství. Obrovský zájem o zdraví a jeho upevnění rozvíjí i praktické lékařství se studiem stavby těla a funkcí jeho orgánů. Začaly se studovat a rozvíjet otázky prevence a léčby pohybem, což vedlo k rozkvětu zdravotního cvičení ve formě gymnastiky.

Humanismus začal pronikat i mimo Itálii. Myšlenky zdokonalováni fyzické zdatnosti a cvičení gymnastiky se objevují ve Francii, Anglii, Německu, kde si nachází své stoupence a přívržence. Všestranná výchova se stává dominantou výuky všech škol. Postupný rozvoj tělesné výchovy zpomalila v celé Evropě třicetiletá válka, která na druhou stranu poukázala na fyzickou zdatnost z pohledu armády.

V našich zemích nebyl vytvářen přímý tlak na prosazování tělesného cvičení, jako samostatná oblast rozvoje jako tomu bylo v ostatních zemí Evropy. Avšak nejsme zcela mimo dění. Ve většině knih J. A. Komenského můžeme nalézt důraz na rozvoj tělesné výchovy. V knize Informatoria školy mateřské se zabýval významem her i tělesných cvičení pro zdravý rozvoj dítěte. Dále doporučoval přiměřený způsob života, prostou, zdravou stravu, tělesná cvičení, střídání práce a odpočinku (8 hodin práce, 8 hodin spánku a 8 hodin aktivního odpočinku). V dalších svých spisech doporučuje Komenský i další tělesná cvičení. Byl přesvědčen, že tělesný pohyb je nezbytný pro uchování a rozvoj zdraví dítěte. Proto by se měl podporovat nikoli zakazovat. V roce 1651 se mu podařilo prosadit zařazení tělesných cvičení a her do řádné výuky.

Raně buržoazní tělesná výchova

Pro rozvoj buržoazního anglického školství s postavení tělesných cvičení ve výchově měl velký John Lock se svým dílem. Z roku 1693 pocházejí myšlenky výuky gentlemana jako typ člověka pracovitého, ideálního a úspěšného v podnikání výzkumu bez lenosti a dalších nectností dle klasického antického ideálu "Ve zdravém těle, zdravý duch." Zdraví a dobrá fyzická kondice jsou nezbytným předpokladem úspěšné výchovy mládeže. Otužování, plavání, pohyb v přírodě, správná životospráva a pravidelné cvičení bylo pro něj základem pro tanec, jízdu na koni, šerm a zápas.

Ve Francii J. C. Rousseaua ovlivněn myšlenkami J. Locka rozvíjel myšlenku: "Slabé tělo činí i slabou duši.“ - Čím je tělo slabší, tím víc rozkazuje, čím je silnější, tím více poslouchá. Pro fyzický výcvik proto doporučoval plavání, jízdu na koni, hry, tanec, chůzi a běh, lezení, skákání, šplh a hody jako všestrannou výchovu již v útlém dětství, kde klade větší důraz na mužskou populaci oproti ženské.

Zakladatelem filantropismu je Johan Bernhard Basedow, který zavedl do ústavu tělesnou výchovu jako předmět se dvěma až třemi hodinami dopoledne i dopoledne denně. Základem byla rytířská umění, tanec, šerm, jízda na koni a voltižování. Rytířská cvičení byly doplněny o další cviky v oblasti dětských kolektivních her, praktickou manuální činností a cvičením vojenského charakteru

Johan Christian GutsMuths působil skoro padesát let ve Schnephenthalu, kde položil teoretické i praktické základy nejen novodobé tělesné výchovy, ale především školní tělesné výchovy. Revoluce jeho pojetí znamenala změnu dosavadního tělesného cvičení na školách, vycházel z antické gymnastiky a rytířských umění, soudobou vojenskou praxi a lidové dětské hry. Z novodobého systému vyloučil podle něj nevhodná cvičení, která nerozvíjela vhodným způsob tělesnou zdatnost, a obohatil systém o další jednoduchá cvičení prováděna na nářadí. Celý systém cvičení obohacený i o pohybové hry plavání podobně popsal v díle Tělocvik pro mládež v roce 1793 a tím tak položil základy tělesných cvičení pro potřeby škol a moderní gymnastiky.

Matematik Gerhard Ulrich Anton Vieth ve svém druhém díle svazku Pokus o encyklopedii tělesných cvičení se zabýval myšlenkou "pohybu a použití síly lidského těla, pokud mají za cíl jeho zdokonalení" a pokud jsou uvědomělou a opakovanou činností s jediným cílem kultivovat lidské tělo. Z toho pohledu je považován za zakladatelů nauky o pohybu, který je dodnes neustále rozpracován pod názvem kineziologie. Celý jeho přístup byl z oblasti fyzicko-mechanického pojetí lidského těla, tudíž n a jeho základě rozdělil pohyb na aktivní a pasivní.

Španělský důstojník F. Amoros z Ondeano, původně velitel vojenského tělovýchovného ústavu v Madridu, musel utéci ze Španělska po porážce Francouzů jako bonapartista. Zakladatel přirozeného, francouzského pojetí tělovýchovy navazující na odkaz předních francouzských tělovýchovných reformátorů založil v Paříži roku 1820 vojenský tělovýchovný ústav. Ve své budované praxi na anatomickém a fyziologickém základu zavedl nejen lékařskou kontrolu cvičenců s vedením osobních karet, ale zabýval se i novými možnostmi využití nářadí a výzkumem přístrojů. Nejznámější je jeho ergograf - přístroj k měření lidské práce, fyziologické síly a únavy. Po politických událostech byl roku 1937 jeho ústav uzavřena tělesná výchova byla zapovězena. Nastává období bezduchých vojenských výcviků mládeže.

Turnérské hnutí

Období charakteristické častými revolucemi a nepokoji v období napoleonských válek, kdy je nutný rozvoj tělesné zdatnosti vojáků, kteří musí odrazit nepřátelskou armádu. Proces se uskutečňoval ve všech krajinách avšak největšího rozmachu v Německu. Prvotním signálem byla angažovanost německé inteligence ve vlastenecké kampani v boji proti okupaci napoleonský a pruských vojsk. Po vítězné porážce Napoleona se nářaďový tělocvik rozšířil do celé Evropy i Ameriky mimo Anglie a Švédska, kde měly vlastní tělocvičný systém.

Prvním spolkem se stal svaz ctností v roku 1808 a jeho náplní byla samotná gymnastika, kde podstatnou část tvořila cvičení vojenského charakteru. V Berlíně se začalo se cvičením ve svazech i na nářadí a v roce 1811 se otevřelo první veřejné cvičiště s kapacitou až 500 cvičících. Systém zpočátku vycházel z práce filantropistů - J. Ch. F. GutseMuthse a G. U. A. Vietha a obsahoval přirozené a užitkové cviky. Postupně však byla do systému zařazena uměle vytvořená pořadová cvičení spolu s prostnou a cvičení na nářadí.

Mezi největšími propagátory myšlenky veřejných cvičišť byl Fridrich Ludwigh Jahn, který společně s Ernstom Eiselom publikoval základní učebnici turnérského tělocviku. Německé tělocvičné umění bylo chápáno jako způsob obnovy rovnováhy mezi tělesnou a duševní schránkou jedince. Na rozdíl od tohoto směru vzniklo v Německu hnutí apolitické s myšlenkou čistého tělocviku. Jedním z představitelů už v období zákazu turnérského hnutí byl Eiselen, který ve svém soukromém ústavu vyučoval gymnastiku.

Podobně působil i H. F. Massmann, který uplatnil i myšlenky švédské školy gymnastiky. K. Euler se zasadil o sestavení známé tělovýchovné encyklopedie, ve které kritizuje zapojení turnérské školy do politického života, což hnutí oslabovalo. Po zrušení zákazu turnérského hnutí v letech 1819 – 1842 (všeobecného zákazu tělocviku v Německu, který si vynutil rakouský kancléř Metternich) nastal opět velký rozmach, kdy se tělocvik zavadí i do škol. Za což se zasloužil Adolf Spiess, který bojoval za tělesnou výchovu jako předmět školního vyučování s podrobnou metodikou prostné a pořadového cvičení. Pro výuku na školách žádal odbornost vyučujícího, hřiště a tělocvičnu při každé škole a denně výuku tělesné zdatnosti. Jeho hlavní kniha Nauka o tělocvičném umění a tělocvičná kniha pro školy byla přesným metodickým návodem sloužící při výuce.

Významné postavení v německé tělesné výchově má i H. Rothstein, který propagoval oproti všem švédský model tělesného cvičení. Na svých cestách po Skandinávii se seznámil se systémem P. H. Linga a myšlenkou, že lidské zdraví a výkon jsou závislé na harmonickém vývoji. Právě zde dochází k vzájemné konfrontaci jednotlivých škol s následnými zdokonaleními obou systému cvičení obohacené i o některé nové sporty a hry.


Získáno ze sekce články serveru aerobics.cz verze 0.99/2.00b/2002+0.25 (21.9.2019 10:44:37)